Jedním z hostů našeho nadačního večera byl také maďarský oscarový režisér István Szabó. Maďarskému tisku poskytl rozhovor, který Vám nabízíme k přečtení v češtině. Autorem je Szabó G. László:

Arnoštek, provazochodec z filmu Rozmarné léto, je vyobrazen na skleněné soše, kterou Nadace Jiřího Menzela daruje umělcům, kteří měli blízký vztah k tomuto oscarovému českému filmaři. Letošním laureátem ceny je István Szabó, který po desetiletí udržoval hluboké přátelství se svým pražským kolegou, který zemřel na podzim roku 2020.

István Szabó a Jiří Menzel se poprvé setkali na začátku své kariéry, když studovali režii na vysoké škole v Praze. Byli to mladí Maďaři ve věku kolem dvaceti let, několikamístná skupina, která přijela na návštěvu FAMU, která se brzy stala evropsky proslulou, ale tehdy ještě nikdo z nich netušil, že za pár let bude jméno jejich českých kolegů znát půl světa. Jiří Menzel začal v roce 1965 filmem Smrt pana Baltazara, István Szabó o dva roky dříve, rovněž krátkým filmem (Te), sklidil první úspěch.

Co vám utkvělo v paměti z vašeho prvního setkání v první polovině šedesátých let?
Byla to organizovaná cesta. Setkali jsme se s celou třídou. Dívky, chlapci, dobře jsme si povídali, cítili jsme se příjemně. Netušili jsme, že jedna z nich bude později slavná Věra Chytilová, další Evald Schorm, třetí Ivan Passer, čtvrtý Jan Němec a pátý Jiří Menzel. Vzpomínám si i na Miloše Formana, i když ten s nimi nechodil do ročníku. Tehdy to byli ještě kluci, o pár let později významní obnovitelé českého filmu. Všichni byli velmi přístupní, jen Forman se choval zdrženlivě.

O kolik let později, již jako známí filmoví režiséři, jste se znovu setkali?
Ingmar Bergman svolal dvanáctičlennou skupinu, abychom založili klub evropských filmových režisérů. Tehdy jsme ještě netušili, že se to bude jmenovat Evropská filmová akademie. Bergman seděl uprostřed stolu, po jedné straně Wim Wenders, po druhé já, naproti nám Bernardo Bertolucci, vedle něj Jiří Menzel… Byla to začínající organizace, které předsedal Bergman. Někdo se ozval, že bychom měli poblahopřát kolegovi k narozeninám! Byl jsem dojatý, že sedím mezi tak milými lidmi, kteří vědí, kdy mám narozeniny, a myslí na mě. Zčervenal jsem se, ale než jsem stačil poděkovat, Jiří Menzel, který seděl naproti mně, mě předběhl. Poděkoval mu. O přestávce jsme si pak povídali, že máme oba narozeniny, protože jsme se narodili ve stejném roce, ve stejném měsíci, jen já o pár dní dříve. Nalili jsme si sklenku červeného vína a od té doby jsme slavili společně. Každý rok v únoru. Obvykle jsme se setkali kolem našich narozenin, což nebylo těžké, protože Jirka často pracoval v Budapešti. Když ne v divadle, tak ve filmu. Ale stávalo se i to, že jsme oslavovali v Praze.

Jakým jazykem jste spolu mluvili?
Zvláštní směs němčiny a angličtiny. Později jsme zjistili, že jsme se oba učili francouzsky, a od té doby jsme do německo-anglické směsice přidali i francouzštinu. Z každého jazyka jsme používali slova, která jsme zrovna znali.

Jak se z tohoto přátelství stala filmová spolupráce?
Jirka se mě jednou zeptal, čím se teď zabýváš? Řekl jsem mu, že píšu scénář, připravuji nový film. A co v něm hraju? – zeptal se. Ty? Ano, co hraju ve tvém filmu? – chtěl vědět. Tak jsem mu napsal roli ve filmu Rokonok. Musel jsem jen dbát na to, aby zapadl do filmu. Krátce nato mi zavolal vedoucí produkce, že mám příští týden jet do Prahy, letenka na mě čeká v budapešťské kanceláři ČSA a že mám hrát v jedné scéně připravovaného filmu Jiřího Menzela. Byl to film Obsluhoval jsem anglického krále. Nejprve jsem si myslel, že si ze mě dělají legraci. Ale paní to rozhodně zopakovala, že Jirka mě opravdu chce ve svém filmu. Je to jeho zvláštní přání. Tak jsem odjel do Prahy a zapojil se do scény. Jsem tam mezi milionáři z příběhu. A tak jsme si házeli míč. Jirka měl jedno vtipné gesto. Rád mě šťouchal do zadku.

Na to se dalo zvyknout?
Jen to bylo překvapivé poprvé. V Německu jsme zastupovali Evropskou filmovou akademii. Na Bergmanovu žádost jsme měli vystoupit na pódium a říct něco o nově vzniklém formátu. Jirka vystoupil na pódium, ale zastavil se na okraji. Požádal jsem ho, aby přišel ke mně, protože měl také něco říct. Přistoupil ke mně a před zraky všech mě jemně kopl do zadku. Z toho bylo jasné, že Evropská filmová akademie není zrovna skupina vážných lidí.

Jak jste viděl Jiřího Menzel před kamerou, ve filmech Příbuzní a Potom ve filmu Brána?
Byl to vynikající herec.

Vždy se schovával za to, že by ho nikdo neměl kritizovat, když udělá něco špatně, protože není herec.
Ano, režisér řekne, co chce. Já jsem mu to řekl a on to udělal. Skvěle. Jirka byl jako režisér zcela výjimečná osobnost. Točil filmy, jaké dnes v kinematografii nenajdete. Všechna jeho díla jsou plná ironie, humoru a porozumění. Jeho hrdinové jsou lidé, kteří klopýtají a někdy i padají na trnitých cestách života, ale on je zobrazuje s takovou láskou, že i když se jim smějeme, nakonec si uvědomíme, že se vlastně smějeme sami sobě. Protože jsme se s nimi ztotožnili. Ernst Lubitsch byl podobný v jednom či dvou filmech. Ještě jednoho bych mohl zmínit. A dnes už není žádný režisér, z něhož by vyzařovalo tolik lásky a sebeironie. Nikdy to není sentiment, ale vždy jemná sebeironie. Jeho filmy jsou takové, jaký byl on sám, který se dokázal smát sám sobě. Miluji filmy, z nichž si mohu něco odnést, které mi pomáhají žít, protože se z nich učím. Jiří Menzel mě naučil, jak se smát sám sobě odvážně a upřímně.

Byl Ingmar Bergman přísný učitel?
Od něj jsem získal odvahu klidně a dlouho se zdržovat u lidské tváře. Pozorovat ji, jako bych s ní mluvil. Vzpomínám si na jeho film Večeře, ve kterém Ingrid Thulinová hraje učitelku a píše dopis. Nevím, jak dlouhý je dopis, který čte do kamery, ale její pohled je tak bohatý a silný, že mě ani na vteřinu nenudí. Stejně jsem sledoval tváře Liv Ullmann a Bibi Andersson v Personě. Vkládají do Bergmanova textu své vlastní myšlenky a city a ukazují věci, které může ukázat jen film, pohyblivý obraz. City, které se rodí a mění na lidské tváři, a které mohou být i mými city. Nebo to byly kdysi moje emoce a teď jsem je poznal. Uvědomil jsem si, že s těmito emocemi nejsem sám, že se to všechno stalo i mně. Ale kdy? Jo, jasně, už vím. Jsou to tedy tváře, které mi pomáhají žít. To je pro mě filmové umění. Důležitá je tvář, která mě reprezentuje. Vidím někoho, jak se rodí vztah nebo jak se naplňuje emocionální stav, a uklidním se, protože Stellan Skarsgård, Harvey Keitel nebo Ralph Fiennes prožívají na plátně to, co jsem já už prožil. To je pro mě podstata filmu.

Bergman pronikl hluboko do lidské duše. Uměl odhalovat rány.
Spíš je odkrývat. Ve všech svých filmech naznačuje, že se nemáte bát, že to, co se vám stalo, se stalo i jiným. Nejste sami. Jen nejste Švédové.

Viděl jste, jak pracuje se svými herci?
Na premiéře jednoho mého filmu ve Stockholmu se mě zeptali, jestli bych se chtěl setkat s Bergmanem. Samozřejmě, že ano, odpověděl jsem. Řekli mi, že právě natáčí, ale že se poptají, jestli mě přijme. Za hodinu mi zavolali, že mě Bergman očekává a že mám být v deset hodin ráno u dveří studia. Deset minut před desátou jsem tam už nervózně přecházel sem a tam. Se švýcarskou přesností se v deset hodin otevřely dveře, vyšel Bergman, rozhlédl se, uviděl mě a zeptal se anglicky: „Jste Szabó?“ Odpověděl jsem, že ano. Okamžitě mě vzal za ruku, zavedl do studia a provedl mě po kulisách filmu Fanny a Alexander. Zpočátku to bylo divné, protože jsem nebyl zvyklý chodit s muži za ruku, navíc mi v sedmi letech zemřel otec a vyrůstal jsem mezi ženami. V ložnici rodičů z filmu mě pustil, posadili jsme se naproti sobě a začal se mě vyptávat, co dělám a co si myslím o filmu. Pak přišla řeč i na jeho díla a zajímalo ho, co jsem z nich pochopil. Po dvaceti minutách mi došlo, že jsem právě na zkoušce. On se ptal, já odpovídal. O půl hodiny později přišel Sven Nykvist, kameraman, a řekl, že Ingmar je připraven. On na to: Tak jdeme pracovat, pojď! A já šel s ním. Na místě jsem se ho omluvil a zeptal se, kde mám stát. Bergman se na mě podíval a řekl: „To víš moc dobře!“ A nechal mě tam. Tak jsem stál za kamerou, kde jsem nikomu nepřekážel. Jakmile začal pracovat, viděl jsem, jak se chová k členům štábu, k hercům, a jak dokázal vyřešit všechny problémy, a přitom udržet vynikající atmosféru.

Nebyl to mrzout?
Vůbec ne. O filmu Mefisto pronesl krásnou řeč, ze které švédský distributor filmu vybral dvě věty a použil je v reklamě. Bergman byl ke mně velmi milý. Na všech schůzkách jsem seděl vedle něj. Jednou mě pozval na večeři. Byla tam i jeho žena a pozval také svého oblíbeného herce Erlanda Josephsona. Zmínil se o mém filmu Důvěra. „Kde jste ho viděl?“ zeptal jsem se ho. „Tady ve Stockholmu, v kině na rohu,“ odpověděl. „Když promítají film někoho, koho znám, jdu se na něj podívat.“ Byl to otevřený a zvídavý člověk.

Jak jste se cítil v Praze na vzpomínkové akci za Jirku Menzela?
Z ceny jsem měl velkou radost, protože pro mě znamená, že i Jirkovi čeští přátelé uznávají naše přátelství. Vzali na vědomí, že Jirka měl dva maďarské přátele. Jánose Bána a mě. Ale takového filmového režiséra, kterého mohl bez obav oslovit, aby u něj mohl hrát, a kterého on sám pozval do svého filmu, je jen jeden. Byli jsme spolu jako dva blázniví, nezkrotní kluci. Z pozvání do Prahy jsem měl velkou radost, a i když jsem se fyzicky musel hodně dát dohromady, na akci jsem jel s velkou radostí. V osmdesáti letech se člověk už těžko pohybuje, a navíc má všelijaké potíže. Sílu mi dodávalo, že na mě čekala Olga, jeho vdova, a Míla Řádová, Jirková dlouholetá asistentka a kamarádka. Strávil jsem krásný večer v příjemné společnosti v secesním velkém Fantově sále na Hlavním nádraží, kde nebylo těžké vzpomenout na film Ostře sledované vlaky. Dostal jsem také krásný odznáček na sako. Malou pozlacenou verzi razítka z filmu. Byla tam i herečka, která ve filmu ztvárnila Zdeničku, Jitka Zelenohorská, na jejíž zadečku bylo provedeno to slavné razítkování. Byl to nezapomenutelný večer.

Ještě něco...
V svém posledním filmu Závěrečná zpráva, ve kterém vzpomenete na Jiřího Menzela jednou z ikonických scén z Postřižin, lze číst z tváří všech herců. „Každému je třeba dát možnost vyjádřit se tak, aby bylo jasné, že je to velký herec a že se do filmu nedostal náhodou.“